Příspěvek se zabývá konstrukcí a vlastnostmi laminovaných podlahovin z hlediska normy prEN 13 329. Přináší také kritéria pro hodnocení vlastností těchto výrobků a praktické zkušenosti z jejich zkoušení.

Laminované podlahoviny jsou komerčně velmi úspěšným výrobkem na bázi dřeva, a to i v našich zemích, přestože se podle dostupných informací ani v České republice, ani na Slovensku nevyrábějí. Zejména při jejich vstupu na trh před několika lety byly užitné vlastnosti spíše nadhodnocovány, zejména pokud se týká jejich odolnosti a životnosti. Zákazníci byli ohromováni vysokými čísly odolnosti proti oděru, mohli si zkusit poškrábat vzorky podlah mincí a podobně. Naštěstí dnes již je u nás vyšší povědomí o vlastnostech této bezesporu praktické podlahoviny a podařilo se dokonce srovnat krok s ostatními evropskými zeměmi v oblasti zkoušení.

KONSTRUKCE LAMINÁTOVÝCH PODLAHOVIN

Laminované podlahy jsou v principu desky z dřevních aglomerovaných materiálů, opatřených na horní nášlapné ploše laminovaným papírem s potiskem a na spodní ploše protitahovou stabilizační vrstvou. Po obvodě jsou opatřeny profilem, který umožňuje jejich spojování do jednolité plochy. Obvykle je to spoj pero-drážka nebo dnes tak populární samosvorný spoj (Click, Losk a mnoho dalších).

Středová deska se vyrábí z MDF desky (Medium Density Fibreboard), HDF desky (High Density Fibreboard), dřevotřískové desky, řidčeji pak z překližek. Nosná deska výrazně ovlivňuje vlastnosti laminované podlahoviny, například tloušťkové bobtnání, rozměrovou a tvarovou stálost, odolnost proti nárazu a další. Obvykle se tloušťka deskových materiálů pohybuje od 6 mm do 10 mm. V tomto rozmezí (nejčastěji 7 až 8 mm) se také pohybuje tloušťka hotových laminovaných podlahových dílců. Plošné dřevní materiály, které jsou pro výrobu podlahovin používány, bývají v některých případech také modifikovány - hydrofobizovány, impregnovány - aby se zvýšila jejich odolnost proti vlhkosti. Také někteří z našich výrobců aglomerovaných materiálů vyvážejí velkoplošné desky pro výrobu podlahovin. Bližší informace o vlastnostech aglomerovaných materiálů lze nalézt mimo jiné i v předešlých číslech časopisu DREVO, který jejich problematiku sleduje od svého založení.

Nášlapná vrstva je tvořena laminovaným papírem. Z technologického hlediska se rozlišují tři základní typy a způsoby nanášení laminátu, a to DPL (Direct Pressed Laminate - přímý lisovaný laminát) a CPL (Continous Pressed Laminate - průběžně lisované lamináty) a HPL (vysokotlaký laminát - dle definice v EN 438). V tomto pořadí také vzrůstá odolnost a kvalita laminátů, i když i zde samozřejmě mohou existovat výjimky. Značný pokrok byl v posledních letech dosažen v oblasti dezénů. Věrohodnost imitací dřeva a kamene je u většiny výrobků vysoká, snížila se četnost opakování kresby a objevují se nové překvapivé kombinace. Je možné zakoupit podlahu s fotografickou reprodukcí ovoce nebo si nechat vyrobit dílce s logem firmy.

Spodní vrstva je tvořena obvykle impregnovaným nebo laminovaným papírem, který má za úkol eliminovat vliv tvarových a rozměrových změn střední desky. Bývá na něm také natištěn kód výrobce, který umožňuje zpětnou sledovatelnost konkrétního dílce až do výroby.

Rozměry a tvar

Laminované podlahoviny se vyrábějí nejčastěji jako obdélníkové dílce o šířce 170 až 220 mm, délce 1150 až 1400 mm. Jako doplňkový sortiment mnozí výrobci dodávají dekorační čtverce (délka jejich strany je odvozena od šířky příslušných obdélníkových dílců), dekorační proužky pro orámování ploch a v neposlední řadě také široké dílce, které zrychlují montáž. Pera a drážky nejsou normalizovány, každý výrobce používá jiný tvar, proto nelze výrobky různých firem (a mnohdy i téže firmy) kombinovat. U samosvorných spojů je situace ještě komplikovanější, neboť každá firma si svůj úspěšný typ spoje patentovala. V současnosti tak probíhají v Evropě soudní spory o užívání podobných typů spojů.

VLASTNOSTI LAMINOVANÝCH PODLAHOVIN

Laminátové podlahoviny jsou natolik novým výrobkem, že v prvních letech jejího prodeje nebyla k dispozici žádná technická norma, specifikující požadavky. Proto se hodnotilo podle různých standardů, převážně norem na plastové podlahoviny, lamináty a podobně. Navíc se postupy a rozsahy zkoušek řídily místně příslušnými předpisy a národními normami. Tato situace přinášela komplikace jak výrobcům, tak především spotřebitelům, neboť neexistoval předpis deklarující vlastnosti podlahoviny a jejich kvalitativní rozvrstvení. Potřeba mít evidentní vyjádření kvality výrobku vedla pak k tomu, že se jako hlavní kritérium kvality udávala obrusnost stanovená dle EN 438. To jsou ony i u nás dobře známé tisíce otáček. Vyjádření kvality jedním číslem, navíc ještě poněkud zavádějícím, se ukázalo jako nedostatečné. Proto významní výrobci laminovaných podlahovin sdružení v asociaci EPLF iniciovali vznik nové normy, zaměřené výhradně na tento produkt. Tato norma má označení prEN 13 329 a je v konečné fázi schvalování. V platnost by měla vstoupit jako evropská norma ještě letos.

O potřebě a kvalitách této normy svědčí fakt, že notifikované orgány (obdoba našich autorizovaných osob - státních zkušeben) v mnoha evropských zemích využívají tuto normu již dlouho před jejím formálním vyhlášením. Také v České republice se podařilo tento trend zachytit a podle této normy se již zkouší a hodnotí podlahoviny. Pilotním pracovištěm, kde byla poprvé zavedena a ověřena jako zkušební metodika je zlínská Zkušebna stavebně truhlářských výrobků Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. Toto pracoviště bylo až do roku 1993 specializovaným výzkumným pracovištěm Štátneho drevárskeho výskumného ústavu Bratislava pro obor podlah na bázi dřeva. Jedním z poslání tohoto článku je také seznámit odbornou veřejnost se zkušenostmi získanými zkoušením laminovaných podlahovin podle dokončované normy prEN 13 329.

Přínos nové normy

Nová prEN 13 329 byla zpracovávána jako komplexní souhrn zkoušek a normativních požadavků, jednotlivé zkoušky mají blízko ke skutečnému namáhání při provozu a mají lepší vypovídací hodnotu než předešlé zkušební postupy. Za hlavní přínos této normy lze však bezesporu považovat propracovaný systém klasifikace laminovaných podlahovin, výsledná třída je označená srozumitelným piktogramem. Právě orientace na spotřebitele je možná pozitivem, které rozhodlo o značném rozšíření této normy ještě před její oficiální platností.

Požadavky na laminované podlahoviny

Požadavky na tento výrobek jsou rozděleny do dvou kategorií: požadavky, které musí být splněny bez ohledu na klasifikaci podlahy (tabulka 1) a požadavky, jejichž splnění umožňuje klasifikaci podle tříd použití (tabulka 2).

Zde je namístě poznámka, že v České republice se využívá vybraných požadavků této normy i v procesu povinného prokazování shody, čímž se zajišťuje kompatibilita zkušebních metod s praxí v EU a jednotnost požadavků. Splnění těchto základních je spolu s požadavky klasifikačními alespoň na nejnižší úrovni podmínkou vydání Protokolu o ověření shody.

Klasifikační požadavky

Všechny laminátové podlahové krytiny musí být klasifikovány jako vhodné pro různé úrovně použití podle požadavků používání. Laminované podlahové krytiny jsou určeny pro použití jen na domácí a komerční úrovni zatížení provozem, tedy ne například do průmyslových prostor.

Pojem komerční stupeň použití bývá vysvětlován různě. Typickým takovým prostředím je kancelář. Přesto však není možné předpokládat stejně dlouhou živnost v různých kancelářích. Vždy je potřebné mít na paměti, že laminované podlahoviny jsou samotnými výrobci chápány jako spotřební podlaha s omezenou životností.

Tab. 1. Základní požadavky
(klikni na detail tabulky)

Tab. 2. Klasifikace požadavků úrovně použití

Vlastnosti ovlivňující klasifikaci

Odolnost proti oděru byla před vytvořením prEN 13 329 hlavním prodejním argumentem ve prospěch laminátových podlah. Skutečně fakt, že podlahovina vydrží například 15 000 otáček brusného kotouče, navozuje dojem nezničitelnosti. Nevysloveno zůstávalo, že tato hodnota byla zjištěna dle metodiky pro zkoušení laminátů a měla jen malou návaznost na skutečné opotřebení podlahy v bytě. Metodika stanovení odolnosti proti oděru (nebo obrusnosti, jak zní zaužívaný, ale méně přesný název této zkoušky) byla v prEN 13 329 výrazně přepracována a výsledek podle ní zjištěný má lepší vypovídací hodnotu. Vzhledem k tomu, že se obě metodiky od sebe liší, nelze výsledky stanovené na základě jedné normy převádět nebo porovnávat s normou druhou.

Z tabulky 2 je patrné, že pro zatřídění do vyšší třídy je nutné, aby podlahovina bez specifikovaného probroušení odolala stanovenému počtu cyklů na speciálním zkušebním přístroji Taber Abraser. Požadované počty cyklů pro jednotlivé třídy jsou uvedeny v tabulce 3.

Tab. 3. Třídy odolnosti proti oděru

Třídy odolnosti proti oděru	ACl	AC2	AC3	AC4	AC5
Průměrná hodnota IP ze 3 zkuš. vzorků	>= 900	>= 1800	>= 2500	>= 4000	>= 6500

Výrazný posun v kvalitě klasifikace spočívá především v tom, že odolnost proti oděru je jen jedním z kritérií pro posouzení užitných hodnot podlahy.

Odolnost proti nárazu - zkouška odolnosti proti nárazu slouží ke zjištění pevnostních vlastností podlahového di1ce pádem ocelové kuličky malého a velkého průměru. Tyto

zkoušky jsou známy i ze starších ČSN, ke změně došlo zejména při stanovení požadované výšky dopadu velké kuličky. Pro zatřídění do určité třídy musí podlahovina splnit požadavek příslušné třídy při obou zkouškách.

Odolnost proti skvrnám - zjišťuje se vliv různých běžně užívaných látek na vzhled povrchové vrstvy. Pro zařazení do vyšších tříd je nezbytná vysoká odolnost proti tvoření skvrn.

Odolnost proti cigaretovému žáru - sleduje se, jaký vliv na povrchovou vrstvu má žár přiložené cigarety běžného typu. Nejen že nesmí dojít ke vznícení, ale také barevné změny musí být minimální.

Tloušťkové bobtnání - vzorky vymanipulované z podlahového dílce jsou ponořeny na 24 hodin do vodní lázně, měří se změna jejich tloušťky.

Ostatní klasifikační zkoušky jsou zřejmé z tabulky 2.

ZKUŠENOSTI Z PRAXE

Zkušebna stavebně truhlářských výrobků ve Zlíně (MZLU Brno) zavedla normu do zkušebních metodik již v loňském roce. Po ověření opakovatelnosti výsledků a zhodnocení přínosů této normy v rámci úkolů ÚNMZ se ukázalo jako výhodné využít ji i v širším měřítku - v rámci Technických návodů pro prokazování shody. Podařilo se také díky spolupráci s partnery v zahraničí provést ověření přesnosti výsledků. Taje srovnatelná se stavem v notifikovaných orgánech EU.

Dnem 1. 10. 1999 vstoupila v platnost novela Nařízení vlády 81/1999 Sb., která stanoví podlahoviny jako výrobek určený pro postup prokazování shody dle § 7 NV 178/1997. V praxi to znamená, že všechny podlahoviny na bázi dřeva (tedy i laminované) musí být testovány příslušnou Autorizovanou osobou. Zkušebnou STV tedy od loňského podzimu prošla velká část z dovážených laminovaných podlah. Zde je několik zkušeností získaných při jejich testování.

Většina výrobků splnila požadavky AO. Nejčastěji se vyskytujícími problémy bylo nedodržení deklarovaných rozměrů v rámci povolených tolerancí, překročení povoleného

tloušťkového bobtnání či nevyhovující rovinnost a přímost. Vyskytly se také ojedinělé případy nedostatečné přilnavosti povrchové vrstvy. Naopak v žádném případě nebyla překročena limitní hranice emise formaldehydu u nebylo dosaženo odolnosti proti oděru nižší, než pro nejnižší kategorii ACI.

Technická dokumentace je nedílnou součástí výrobku. A právě zde se vyskytují poměrné velké problémy. Tyto nedostatky mají přímý a často okamžitý dopad na koncového uživatele a na bezpečnost výrobku. Jen málo výrobců poskytuje svým odběratelům takovou technickou dokumentaci, která je dostačující pro proces prokázání shody. To je zřejmě zapříčiněno odlišnými požadavky v zemích EU. Závažné nedostatky se vyskytly také v návodech na montáž a užívání (jsou zákonem vyžadovány v českém jazyce), nicméně po konzultacích se Zkušebnou STV byly odstraněny.

Ze zkušeností Zkušebny STV také vyplývá, že systém klasifikace laminovaných podlahovin dle prEN 13 329 je vyvážený. Rozdíly mezi jednotlivými třídami jsou rovnoměrně odstupňovány a odpovídají deklarované úrovni užití, by~ v chápání obvyklém spíše v zahraničí. Z kontaktů s odbornou veřejností vyplývá, že český uživatel očekává mírně lepší parametry výrobků, zřejmě proto, že vlivem kupní síly měny jsou pro něj tyto výrobky relativně dražší.

Zvláště při slovním označení "komerční", pro které zatím není zaužíván vhodnější český ekvivalent, dochází k významovému posunu a určitému poddimenzování požadavků, které při montáži podlahy ve skutečně "komerčních" prostorách vede k jejímu rychlejšímu opotřebení.

ZÁVĚR

Norma prEN 13 329 je výrazným posunem v kvalitě hodnocení laminovaných podlah, a to zejména díky orientaci na vlastnosti, které bezprostředně ovlivňují bezpečnostní a kvalitativní vlastnosti laminovaných podlahovin. Jednoduchý systém označování výrobků piktogramy na základě komplexu zkoušek je poměrně objektivní a stává se důležitým vodítkem zákazníka. Z technického hlediska vychází ze zavedených postupů a stal se inspiračním zdrojem dalších norem pro podlahoviny na bázi dřeva.

LITERATURA

[1] prEN 13 329 Laminate floor coverings - Specifications, requirements and test methods. Final Draft - February 2000, CEN Bruxelles

[2] POLÁŠEK, J. a kol.: Metodika posuzování shody dřevěných podlahovin podle NV 178/1997 Sb. a porovnání s ověřováním týchž výrobků ve zkušebnách EU. MZLU Brno - AO 209 Zlín, Plán standardizace ÚNMZ, 1999.

[3] Nařízení vlády č. 178/1997 Sb. ve znění novely č. 81/1999 Sb.

[4] POLÁŠEK, M.: Obrusnost: konec mýtů a legend? Podlahy od A do Z, č. 4/1999, str. 22 - 23.

[5] POLÁŠEK, J.: Zkušebnictví a technické požadavky na výrobky. Prozatímní učební texty. MZLU Brno, 1997.

[6] EISNER, K.: Dřevo a plasty. SNTL Praha, 1983. [7] http://www.eplf.com