Promrzlý trávník nesměle olízlo zubaté sluníčko. Zima byla letos sakra tuhá, pomyslel si bratranec Zábuš a zamilovaně se rozhlédl po sněhem stále vybělené krajině. Do houbovitého, červenými žilkami protkaného baňatého nosu nasál svěží vůni, jež opanuje vzduch pouze na počátku jara těsně předtím, než se příroda zběsile rozpučí.

Kresba Martin Jedlička

Paťatého muže s překvapivě pomněnkovýma očima a medvídkovsky oblým pupkem, nadouvajícím poněkud krátký svetr s motivem jelenů, všichni znali jako bratrance Zábuše, aniž tušili, ke komu vlastně patří. Kulatohubý strejc s řídnoucími prošedivělými vlasy vešel všeobecně ve známost jako odborník na domácí klobásky. (“Musíte do nich přidat kozu. Ale poctivou. Takovou tu akurátní českou bílou rohatici. Ty mrňavý moderní potvory stojej za pendrek.”) a hodiny (“Ale jenom ty tikací!”). A teriéry – všech velikostí, ras a barev. Největší slabost měl pro welše. Nikdo přesně nevěděl, kolik je mu let. Vypadal jako dobře zachovalý sedmdesátník nebo notně opotřebovaný padesátník. On sám tvrdil, že se starej už narodil a nikdy z toho nevyrostl. Za pípou hospody v tejně stál snad odjakživa. Čepoval světlý ležák, krájel na kolečka své proslavené klobásky a rozdával rozumy.

Zasněný Zábuš pozoroval, kterak po hrbolaté polní cestě vedoucí k fotbalovému hřišti pluje masivní terénní auto, samý nablýskaný lak a chrom. Plynulým obloukem zapadlo do různobarevné řady, sestávající převážně z rezavějících škodovek v různém stupni rozkladu. Při brždění se elegantně zhouplo.

“Land rover,” vydechl okouzleně mladý Tesařík, řečený Boban. Samým nadšením zapomněl zavřít pusu.

“ V Hudlovicích na počátku devadesátých let věc přímo nevídaná,” doplnil vševědoucně fořt z Bukové Hory.

Posuzovatelé, usazení za umakartovými stoly, členové kynologických klubů, nimrodi ze širokého okolí, nezbytní kibicové, zkrátka účastníci každoročního jarního svodu loveckých psů, ti všichni přihlíželi, kterak se z tmavozeleného krasavce vyloupla zajímavá dvojice, nepřehlédnutelná jako vůz sám.

Důstojně se nesoucí pán s licousy vzdáleně připomínal pohádkového Trautemberka. Po bohu se mu vznášela nakrátko ostříhaná atraktivní blondýna neurčitého věku, jíž po boku klusal ten nejkrásnější welšteriér, jakého bratranec Zábuš kdy viděl.

“To je gazela,” vykulil oči sotva odrostlý puberťák Boban, jenž si dodával mužnosti věčným žvýkáním konce sirky, díky čemuž se bravurně naučil mluvit výhradně levým koutkem úst. I psi, přivedení svými pány, se zarazili. Neustále bojovně naladění jagdteriéři přestali vrčet, přemýšliví kokříci nakrčili čílka, čokoládoví ohaři na sebe přestali dorážet. Jen jezevčíci se potutelně chechtali a poštěkávali, jak je jejich zvykem.

“Co to mají na sobě?” divil se Zábuš. Zapíchl oči do neznámého páru a popotáhl si přisražený svetr. Prsty zašátral po umaštěném mysliveckém klobouku, aby příchozí řádně pozdravil.

Nikdo mu neodpověděl. Shromáždění mlčky zírali na vyparáděnou dvojici, navlečenou do nachlup stejných kamizol z jasně hnědé a jásavě zelené jelenice, vyzdobených dubovými lístky, umně vykrájenými z téhož materiálu. Někteří příslušníci Hubertova bratrstva to nevydrželi a pohledem zkontrolovali kolegy kolem sebe. Ano, vše se zdálo v pořádku. Sem tam nějaký ten novější mundúr (hlavně na zelenáčích), ale jinak převažovaly léty prověřené hubertusy a oblíbené olískané khaki kalhoty, zastrčené do poškrábaných zelených holínek. Cizinci jakoby přicházeli z jiného světa, do něhož patří kožené rajtky s huňatými podkolenkami a nezvykle šik boty, které na první pohled vzdáleně připomínají tradiční pohorky. Mezi členy venkovské společnosti se ti dva vyjímali jako barevní exoti v hejnu vrabců. Dokonce i jejich pes přitahoval pozornost. Předpisově trimovaný welšteriér s lesklou srstí byl navlečen do postroje z červené kůže. Vzorně kráčel u nohy své paní. Necoural se, nepředbíhal, neškubal vodítkem.

“Pražáci,” zahuhlal Boban.

“Jo,” ušklíbl se posměšně fořt z Bukové Hory. “Ti jsou eště vod dál. Ze Švýcarska. Jsou to krajani, co tam pláchli ve vosmašedesátým. Von u mě loni na podzim střelil toho medailovýho muflona a vona se mě ptala, co má udělat, dyž chce mít v Čechách chovnou stanici. No tak jsem je pozval sem. Ten čokl je import.”

Za uctivého ticha dvojice dorazila k nezbytné registraci. Domáci plaše pozdravili, zatímco blondýna s dravčími rysy v jinak pohledné tváři si je mlčky prohlížela ostřížím pohledem.

“Oni skutečně žijí, Herberte,” prohlásila poněkud afektovaným hlasem s jemným cizím přízvukem.

V davu to zašumělo. Přítomní nechápali, jak si mají poznámku vyložit. Netušili, že manželé v autě probírali Menzelův film ‘Slavnosti sněženek‘, který pán předchozí večer pustil své ženě na videu, aby ji připravil na českou lidovou myslivost. Choť se s ním pak celou cestu přela o původu Hrabalových, skvěle vykreslených postav. Odmítala přijmout manželovo tvrzení, že je autoři přenesli na plátno za skutečného života. Nyní poctivě přiznávala porážku.

“Co tím myslí?” kulil oči Boban, hledaje vysvětlení u zkušenostmi zoceleného Zábuše. Údivem zapomněl žvýkat a vlhká sirka se mu přilípla k bradě.

“Šplouchá jí na maják,” ucedil Zábuš, což byla podle něj nejkvětnatější možná kritika na adresu jakékoliv dámy. Hůř si o něžném pohlaví netroufal hovořit. Přesto neodolal a přičapl k dokonale stavěnému welšteriérovi. Vzal psí hlavu do širokých mozolnatých dlaní, ověnčených krátkými silnými prsty s hrbolatými zažloutlými nehty. Zahleděl se do bystrých kulatých očí. Nejradši by psa odepnul z šípkově zbarvených kšírů a vydal se s ním do polí. Okamžitě je spojilo neviditelné pouto, ta nepostižitelná náklonnost dvou stejně naladěných duší. Čtvernožec starému muži němě vyprávěl, jak rád by se brouzdal jinovatkou, vyválel se v blátě na kraji rybníka a pak si schrupnul na hrubém pytli pod stolem myslivecké hospůdky U báby Lišků. Z kožichu by mu stoupala vůně rybiny. Něco takového zažil jenom jednou…

“Čendo,” vydechl dojatě Zábuš, jehož myslí probleskla vzpomínka na dávného psího kumpána.

“Jmenuje se El Cid de Praga,” vrátil ho zpátky do přítomnosti sytý, melodický hlas té paní. “Takhle ho pojmenovali schválně kvůli nám.” Ač hovořila důvěrně známou češtinou, kromě manžela jí opět nikdo nerozuměl.

“Noóó,” pokoušel se prolomit tíživé ticho fořt z Bukové Hory. “Pan architekt má báječného loveckého psa. To se pozná,” dodal podlézavě.

“Manžel střilí zásadně v zahraničí. Do Afriky či na Kavkaz psy netahá, že Herberte? Máme s nimi vznešenější plány.” Vyzývavě se rozhlédla kolem. Nikdo jí neodporoval. Snad jedině pes. Zkusmo zatáhl za vodítko. Maličko povolilo, ale ne dost, aby dosáhlo k ebenovému labradorovi, který nadšeně pohazoval hlavou a bušil mohutnými tlapami do promrzlé trávy. “Pojď si hrát!” vyzýval kučeravého druha pradávným gestem svého rodu. Cid by šel. A moc rád. Vždyť i ostatní psí omladina se navzájem očuchává a, s prominutím, kočkuje. Jenže panička ho nepustí. Vycítil, že jí se tu, na rozdíl od něho, nelíbí. Za chvíli škubne postrojem a odvede ho pryč. Pryč od ojíněné trávy, od nádherně voňavých, veselých kamarádů a podobně oblečených lidiček, k nimž by se tak rád přidal.

Znechuceně proto od své majitelky poodstoupil, věnoval jí krátký nevraživý pohled a zvedl zadní nohu.

“Crrrrrr.”

Ledovým vzduchem prolétl žlutý oblouček, z něhož se slabě kouřilo. Pes mířil přesně a jelikož mu po vystoupení z auta majitelé nedopřáli potřebnou pauzu a klid, měl i nastřádáno. Teploučký pramínek pleskal do jemného semiše a hladce klouzal po chlupaté podkolence do očividně drahé botky.

Svět zmrtvěl, nikdo se ani nepohnul. Do hrobového ticha ševelil úlevný čůrek.

“Herberte!” vypískla vyděšeně blonďatá madam, jež úlekem dočista zkameněla. Pečlivě nastudovaná přezíravá póza byla pryč. Pěstěné obočí vystřelilo poplašně vzhůru. “Mně šplouchá v obuvi!”