Jakožto slovní spojení, nebyly “nástavbové cviky” poslušnosti doposud použity žádným z mysliveckých kynologických odborníků ani autorů mysliveckých kynologických publikací a zvolil jsem je proto, že je jednak již delší dobu používám v teoretické přípravě v kurzu adeptů myslivosti v předmětu myslivecká kynologie, neboť celkem logicky navazují na základní cviky poslušnosti (přivolání, vodění na řemeni, sednutí na povel, lehnutí na povel - viz též články v přílohách Lovecký pes č. 5 a 6/2003), na nichž se “staví” v další fázi výcviku loveckého psa, a jednak proto, že jde přece jen o cviky vyššího stupně, tedy náročnější na provedení i samotný výcvik, a konečně také z důvodu potřeby vhodné, ale současně i výstižné kategorizace jednotlivých cviků používaných ve výcviku loveckých psů. Byl bych proto velmi rád, kdyby jak odborná, tak i praktická myslivecká kynologická veřejnost pohlížela na toto členění nikoliv jako na vnucování nějakého výrazu nebo na honbu za originalitou za každou cenu, nýbrž jako na jednu z možných variant výběru vhodné a současně také celkem jednoznačné terminologie, která by se postupem času nakonec mohla i vžít v oblasti myslivecké kynologie. A pokud nikoliv, také se nic nestane.

Které cviky poslušnosti řadím mezi nástavbové? Zcela jednoduše by se dalo říci, že všechny ostatní, kromě základních cviků poslušnosti, přesto však nebude myslím od věci si je vyjmenovat:

• vodění volné a následování,
• odložení,
• šoulačka s odložením,
• přinášení (aportování).

Vodění volné

Vodění volné se od vodění na řemeni liší jen v tom, že pes jde volně u levé nohy svého vůdce, avšak nepřipoután. Správně provedený cvik vypadá tak, že pes jde klidně, jeho hrudník je ve stejné rovině s nohou vůdce, přitom nezůstává pozadu, ani nepředbíhá, ani neuhýbá do strany. Tento cvik začínáme cvičit až tehdy, když pes chodí perfektně u nohy na řemeni, a to tak, že zcela nenápadně uvolníme vodítko, které jsme pouze provlékli očkem na obojku, přičemž udělíme povel “k noze” a případně i hrozbou proutkem nutíme psa, aby šel u nohy stejně jako by byl na řemeni. Kdyby se chtěl pes vzdálit, musíme jej znovu vzít na vodítko a tento cvik podle potřeby opakovat i vícekrát. Pokud by zpočátku pes například zrychloval (předbíhal), počínáme si stejně, jako když je na řemeni, tj. pomůžeme si lehkým švihnutím proutkem nebo mu postačí proutek nastavit před mordu. Pes ihned ví, co proutek znamená a okamžitě zvolní pohyb. Důležité je připomenout, že při nacvičování volného vodění necvičíme žádný jiný cvik, nanejvýš snad jen sednutí na povel, a to proto, že správné provedení tohoto cviku v průběhu výcviku je zpravidla vyžadováno s určitým donucením s použitím trestu, které nechceme, aby pes spojoval s jinými cviky. Tento cvik, po jeho dokonalém zvládnutí, procvičujeme postupně také střídáním pomalé a zrychlené chůze a při různých obratech, což musí pes respektovat a přizpůsobovat rychlost svého pohybu pohybu svého vůdce, jakož i všem změnám směru jeho pohybu. Při volném vodění musí pes zrovna tak usednout bez povelu, v případě, že se zastavíme, jako při vodění na řemeni. To, že při každém dokonalém provedení cviku udělíme psovi pochvalu je samozřejmostí. Při nacvičování tohoto cviku mu vždy dopřejeme také dostatek volnosti, aby se mohl náležitě proběhnout a nefixoval si tento cvik pouze s nepříjemným donucováním.

Následování

Správně provedený cvik vypadá tak, že pes má jít volně neupoutaný nebo upoutaný na volném řemeni, přehozeným přes pravé rameno vůdce, za ním nebo vedle jeho levé nohy. Asi po 50 krocích se vůdce zastaví, krátkou dobu (asi 10 až15 sekund) vyčká na místě, přičemž pes musí zůstat bez povelu v klidu stát, sedět nebo ležet. Poté vůdce se psem opět pokračuje v pomalé chůzi a asi po 50 krocích zastaví, sejme z ramene brokovou zbraň a vystřelí. Pes musí zůstat klidný. Po výstřelu, není-li pes upoután, vůdce psa připoutá na vodítko a odchází zpět na výchozí místo, respektive u zkoušek k rozhodčím. Na zkouškách může být upoutaný pes hodnocen nejvýše známkou 3, přičemž u této disciplíny musí pes prokázat, že rozlišuje následování a vodění volné nebo na řemeni. Nácvik i zkoušku této disciplíny je vhodné provádět na lesní cestě, loveckém chodníku, okraji lesa apod., tj. tak, aby se co nejvíce podobala skutečnému odstřelu spárkaté zvěře se psem.

Nácvik následování by neměl činit žádné zvláštní potíže, máme-li dokonale zvládnuté vodění psa, a to ať už volně nebo na řemeni. V počáteční fázi výcviku následování je výhodné při každém našem zastavení psa vždy zadaunovat! Z této polohy si pes totiž při výstřelu zpravidla sedne nebo v  poloze “daun” zůstává. (Bude se nám to hodit také při nácviku složitější disciplíny, kterou je šoulačka s odložením.). Na zkouškách samozřejmě slovní povel “sedni” či “daun” udělit nemůžeme, ale sednutí nebo zadaunování lze celkem snadno nacvičit i způsobem zastavení vůdce, a to tak, že v posledním kroku před zastavením lehce šoupneme pravou nohou po zemi, čímž tímto zvukem udělujeme nenápadně povel. Jinými slovy, při nácviku v posledním kroku chůze před zastavením šoupneme podrážkou o zem se současným udělením povelu “sedni” či “daun” a postupně slovní povel ubíráme až do stadia, kdy pes usedá nebo daunuje jen na naše šoupnutí nohou. Postupem času při nácviku této disciplíny nakonec zjistíme, že pes usedá či daunuje, jakmile se zastavíme, a to i bez uvedeného povelu. Jiným způsobem udělení povelu “sedni” či “daun” je naučit psa sednout či daunovat na zvednutí zbraně. Postup nácviku je přitom obdobný jako v prvním případě.