To je zapeklitá psí historka, kterou vám musím podrobně vylíčit. V 80. letech jsem u nás na podzimních bažantích honech pravidelně doprovázel francouzskou skupinu, vedenou panem Courrierem a složenou převážně ze zástupců sdělovacích prostředků. Jakousi součástí loveckého programu bylo pak každoroční předvánoční posezení v pařížské luxusní restauraci Tout d´Argent, jehož se zúčastňovaly i manželky lovců. Promítaly se amatérsky pořízené filmy z lovů v našich bažantnicích, vyměňovaly se fotografie, vzpomínalo se na lovecký zájezd a plánoval se program na příští sezonu. Podstatné, ne-li rozhodující slovo v této společnosti měl pan Courrier, tehdy řídicí redaktor kynologické rubriky v televizi. Musím objektivně přiznat, že mi nikdy nepřirostl k srdci, nějak jsme si nerozuměli. On sám zakoupil u nás loveckého psa, který ho údajně neposlouchal, na naháňkách mu vždycky přidělili špatné místo, nikdy nebyl vyhlášen králem honu, i když byl údajně nejlepší střelec vytrénovaný na asfaltových holubech, náš guláš byl příliš tučný, postele tvrdé: prostě pokaždé bylo něco, co mohl kritizovat a dodávat si tak důležitosti.

Na jednom z předvánočních setkání této skupiny přišla řeč na výcvik našich loveckých psů, konkrétně na způsob výcviku v přinášení, zda zábavnou nebo parforsní metodou. To je totiž velký rozdíl. Daleko snazší zábavná metoda využívá přirozeného sklonu každého štěněte k přinášení odhozených předmětů, počínaje míčkem a kusem dřeva, a konče výcvikovým kozlíkem. Parforsní metoda, s níž lze začít až v pokročilejším věku štěněte, přinutí psa k tomu, aby přinášení nepovažoval za zábavnou hru, ale za pracovní povinnost. Je všeobecně známo, že pes, kterého cvičili jen zábavnou metodou, někdy z nepochopitelných důvodů na zkoušce nebo při lovecké akci právě v přinášení propadne. Nemá-li svůj den a nemá-li zrovna chuť si hrát, aportování odmítne, což u psa s parforsním výcvikem je vyloučeno.

Na doklad této teorie jsem v loveckém časopise uveřejnil článek, který jsem doplnil neobvyklou a poněkud kuriózní fotografií ohaře přinášejícího sloní nohu; měl to být výmluvný doklad o tom, že správně vycvičený lovecký pes musí na povel přinést jakýkoli předmět. Vzpomínám si, jak jsme tuto fotografii pořizovali. Z domu jsem vzal sedačku vyrobenou ze sloní nohy, kterou jsem si přivezl z Čadu, připevnil k ní poutko a pak jsme ohaře Bojara od brněnského poradce chovu Stanislava Hloucha přinutili, aby ji přenášel z místa na místo. Až mi ho bylo líto. Sedačka o hmotnosti téměř 7 kg se mu smekala a kymácela ze strany na stranu, ale on ji nepustil a na povel přenášel nahoru dolů, na slunce, do stínu.

S touto fotografií jsem vyrukoval na zmíněném setkání lovecké společnosti v Tour d´Argent; dobře mi posloužila k tomu, abych doložil diskutovanou teorii o parforsním výcviku psa v přinášení. Musím podotknout, že jeden z účastníků lovecké společnosti přišel na setkání se psem Arasem, kterého si od nás dovezl po skončení loveckého pobytu. Aras tam dostal královsky nažrat, neobtěžoval, choval se slušně a pověsti našich psů neuškodil, naopak. Jeho nový majitel tam za všeobecné pozornosti předvedl, jak jeho Aras najde a přinese do vstupní haly odnesené a “ztracené” klíče a peněženku. To tedy určitě v Tour d´Argent ještě nikdy nezažili, aby ve vstupní hale a v jídelně nějaký pes hledal a nosil ztracené klíče. Při této příležitosti jsem se trochu “uřekl”, když jsem prohlásil, že každý náš ohař musí na povel aportovat všechno od sirky až po sloní nohu. Pan Courrier, který fotografii psa s přinášenou sloní nohou hodnotil jako zinscenovaný fotografický trik, vyrukoval s jízlivým dotazem, zda by tedy Aras byl schopen najít a přinést schovanou sirku. “Bez nejmenších problémů,” řekl jsem a využil jsem příležitosti, jak to dokázat. Z krabičky jsem vytáhl jednu sirku, dal Arasovi očichat, pak jsem s ní odešel do vedlejší místnosti, vrátil jsem se se sirkou schovanou v ruce a psovi zavelel aport. Aras poslechl a když se vrátil, samozřejmě bez sirky, podle předpisu usedl, načež jsem sirku eskamotérsky vytáhl z ruky, psa pochválil a sirku ukázal panu Courrierovi. Nic nepoznal, nic neřekl. Nebylo to ode mě jaksi fair play, ale díky Arasovi za to, jak dokázal, že náš dobře vycvičený lovecký pes dokáže hledat všechno od sirky až po sloní nohu.

Volá Marseille? Tak pozor, opatrně!

Nemám nic proti tomuto překrásnému přístavnímu městu, ale málo na plat, s jeho zájemci o naše poplatkové lovy a zejména naše lovecké psy nemám nejlepší zkušenosti a proč nepřiznat, že v naší klientele jsou odedávna nejpočetněji zastoupeni problémoví zákazníci a neplatiči právě z jižní Francie. Co byste řekli třeba o těchto dvou autentických případech, které se podobají jako vejce vejci?

Po jedné relaci ve francouzské televizi, v níž přišla řeč na vývoz našich loveckých psů, se mi během dvou dní z Marseille přihlásili tři zájemci o naše ohaře. Všichni se představili jako majitelé vyhlášených chovných stanic loveckých psů s požadavkem získat vynikající jedince po pracovní i exteriérové stránce. Všichni tři se dušovali, že když jim dodáme opravdu vynikajícího psa, zaručí nám, s ohledem na jejich rozsáhlou klientelu, každý rok odběr minimálně 5, 10 a v jednom případě dokonce 20 psů. V tom počtu jednotní nebyli, dojemně se však shodli v jednom požadavku či podmínce, že totiž toho prvního psa jim z reklamních důvodů dodáme zdarma…

Pan Fachetti má taky chovnou stanici loveckých psů, vlastní cestovní a loveckou kancelář a taky honitbu s drobnou zvěří v Cavaillonu, což je kousek od Marseille. S odvoláním na kontakty v pařížském mysliveckém svazu a na časopis Connaissance de la Chasse se na mě obrátil se žádostí o zprostředkování koupě krátkosrstého ohaře. Po obsáhlé korespondenci a několika nabídkách si vybral hnědáka Cida, který vyhrál všestranné zkoušky, byl chovný a měl vynikající exteriérové ocenění. Pan Fachetti souhlasil s cenou i s tím, že si musí pro psa přijet do Prahy, protože po skončení mého pracovního poměru v pařížské lovecké kanceláři tam už nebyl nikdo, kdo by v organizaci letecké dopravy našich psů pokračoval. Pan Fachetti stanovil odběr Cida na 4. listopad 2002. Počítal s tím, že o týden později 11. listopadu (to je ve Francii významný sváteční den) uspořádá pro své klienty a novináře ukázku výcviku a použití loveckého psa na improvizovaném honu na bažanty. Když už Zooimpex zajistil na 4. listopadu všechny formality k odběru psa v Praze, dostal od pana Fachettiho fax s poněkud nečekaným obsahem. Z pracovních důvodů nemůže do Prahy přijet, máme Cida dodat do Cavaillonu dva až tři dny před 11. listopadem tak, aby se stihla příprava akce, na niž jsou pozvány i sdělovací prostředky. Psa tam musí předvést jeho majitel a já se mám zúčastnit jako informátor a tlumočník. Za tuto službu navrhuje pan Fachetti 200 EURO. Tato částka by pokryla dálniční poplatky, ovšem benzín na ujetí 2800 km a šestidenní ubytování a stravování šoféra, drezéra a tlumočníka by stálo asi desetinásobek nabízené částky. Když jsem tuto nabídku tlumočil v Zooimpexu, řekli mi, abych panu Fachettimu doporučil návštěvu u psychiatra.

Aťka – životní přítel

Pan Nau k nám jezdil pravidelně se svou skupinou na bažantí a zaječí hony. Když překročil sedmdesátku a nemohl už tak dobře chodit, musel se spokojit s pohodlným lovením ve svém revíru v Soloni, kde trávil zbytek života. Když mě požádal o dodání loveckého psa, dovezl jsem mu fenku krátkosrstého ohaře hnědku Aťku. Byla po tišnovských rodičích z Knollovy chovné stanice, měla sice jen jarní zkoušky, ale panu Nau plně vyhovovala. Lovili spolu, vlastně přesněji řešeno, chodili spolu po revíru každý den téměř deset let.

Deset let je kus lidského života a prakticky celý aktivní věk loveckého psa, a není tedy divu, že se mezi Aťkou a jejím majitelem vyvinulo trvalé pouto. A když pan Nau ovdověl, stala se Aťka jediným a nepostradatelným členem osiřelé domácnosti. S přibývajícími lety a hmotností se úměrně zkracovaly každodenní obchůzky Aťky a jejího pána, stále stejně důvěrné a výmluvně mlčenlivé. Nakonec to byly už jen metry pravidelných vycházek, spíše ze setrvačnosti než z bývalé lovecké vášně. Ráno zvolna z psince k chatě pomalým krokem pozdravit bažanty ve voliéře a zpět k boudě. A tam najednou konec. Aťka vydechla naposled.

Musel jsem tedy panu Nau obstarat jinou fenu. Volba padla na fenu Lovku rovněž z tišnovské chovné stanice, byla chovná a dokonce s Memoriálem Karla Podhajského. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem pana Nau po skončení lovecké sezony navštívil a dověděl se, že Lovka je pro něho neupotřebitelná. Ne snad proto, že by nebyla poslušná nebo ovladatelná, ale proto, že její temperament a loveckou vášeň jí nemůže s ohledem na pokročilý věk a omezenou pohyblivost uspokojit. Byl ochoten Lovku dát zadarmo, ale pod podmínkou, že se dostane do dobrých rukou a k majiteli, u něhož uplatní své lovecké schopnosti a temperament. Nebyl to problém, Lovku jsem okamžitě uplatnil u jiného zájemce, který si ji pak nemohl dost vynachválit.