V roce 1995 tomu bylo právě 300 let, kdy František Antonín hrabě Sporck, proslulá osobnost českého baroka, založil 3. listopadu roku 1695 v den zasvěcený svatému Hubertovi, lovecký Řád, nesoucí jméno tohoto patrona myslivců. I časopis myslivost vzpomněl tohoto výročí (č. 4/1995). Připomeňme si proto jen velmi stručně některé mezníky zakladatelova života a několik osobností, týkajících se Řádu.

V širokém rámci zbrojířské výroby byly lovecké zbraně odedávna odvětvím elitním. Byly vyráběny na objednávku příslušníků hospodářsky nejsilnějších vrstev. Jejich dostatečný okruh umožnil nejlepším puškařským a mečířským mistrům rozvinout výrobu luxusních zbraní. Lovecká zbraň byla vždy něčím stejně bezprostředně osobním jako oděv jejího majitele.

Nejen celoročně dobrá nabídka kvalitní paše a dostatek vhodného životního prostoru pro srnčí zvěř v honitbách, ale také včasné provádění průběrného odstřelu jsou důležitým předpokladem pro zvyšování kvality této zvěře. Zvlášť důležitou roli přitom hraje důsledný selektivní odstřel srnčat, který je třeba provádět již na začátku stanovené doby lovu.

Lovecká chladná zbraň i pracovní nástroj, hodnostní označení, ceremoniální předmět? Kde hledat vznik tak specifické zbraně?

V posledních letech se občas objevují ve veřejných sdělovacích prostředcích nebo i v zájmových časopisech různé informace o vlcích. Zabývají se většinou dílčími problémy nebo mají charakter určité senzace, například v souvislosti se stržením ovcí či “likvidací” spárkaté zvěře apod. Rozhodně tak nepřidávají této šelmě příliš na popularitě.

Nielen na stránkach nášho obľúbeného časopisu Myslivost (na Slovensku ho tiež považujeme za náš časopis) sa v poslednom období diskutuje veľmi náročná problematika chovu a lovu diviačej zveri, ale i v nemeckom časopise Wild und Hund je takmer v každom čísle veľmi podrobne rozoberaný tento problém. A preto, vážení čitatelia, dovoľte mi so súhlasom šéfredaktora Wild und Hund pána Dr. Karla-Heinza Betza preložiť Vám veľmi zaujímavé názory a riešenia chovu a lovu diviačej zveri v Nemecku, ktoré sú v mnohých prípadoch totožné s našimi.

V posledních letech se snaží myslivci v naší přírodě obohatit chudnoucí stavy pernaté lovné zvěře o nové druhy a snad také z touhy po deficitu dřívějších honů na koroptve.

Na úvod je snad nutno zopakovat jednu důležitou věc. Odpovědnost k náhradám škod zvěří na polních kulturách je odpovědnost tzv. objektivní - za výsledek. Zákon na jedné straně stanoví povinnost uživateli honitby hradit škody zvěří, na druhé straně stanoví majitelům nebo uživatelům honebních pozemků učinit přiměřená opatření k zabránění škod. Tedy v případě řešení náhrady škod dohodou nebo u soudu by se neměla zkoumat a dokazovat příčina škod (tou je jednoznačně přítomnost zvěře v krajině), ale jen plnění zákonem daných povinností jednou či druhou stranou sporu.

Byla to daňčí říje jak má být. Chraplavé rochání daňků s tmavou maskou z výměšků slzníků po obou stranách hlavy, charakteristický pach v ovzduší, urputné souboje s daleko slyšitelným třeskem při nárazech paroží.

Hovoří-li se před člověkem majícím povědomost o české historii o Vlašském dvoře, představí si místo, kde Václav IV. podepsal Dekret kutnohorský a místo, kde byl korunován za českého krále Vladislav II. Jagelonský. Hovoří-li se o Vlašském dvoře před člověkem majícím povědomost o lovecké kynologii, představí si nejen místo, kterým “kráčely” dějiny národa českého, ale také místo, na které dne 26. září 2003 dorazil slavnostní průvod vedený praporečníkem a v mysliveckém oděnými mažoretkami. Kutná Hora s úctou vítala účastníky 65.Memoriálu Karla Podhajského.

Po pauze, kdy se nekonaly na Kuksu Svatohubertské slavnosti, se opět sjeli do východních Čech příznivci mysliveckých tradic, kynologie, sokolnictví a vábení jelenů. Jelikož ale byla první říjnová sobota poznamenána nepřízní počasí, přijelo znatelně méně návštěvníků. Své asi způsobila i loňská pauza. I letos byla součástí programu redakcí Myslivosti pořádaná Národní soutěž ve vábení jelenů.

Jsem mnoholetým čtenářem časopisu Myslivost a také zapáleným lovcem černé zvěře. Pozorně sleduji články týkající se chovu a lovu černé zvěře s tím, že se snažím načerpat nové zkušenosti. Ze své dlouholeté praxe mohu uvést některé osobní poznatky, i když pro ukázněné lovce asi nesdělím nic nového.

V průběhu mnoha desetiletí jsem při různých příležitostech položil přátelům a myslivcům (především jim) a i učitelům základních škol otázku, proč datli dávají o sobě vědět tak zajímavým způsobem. Snad bez jediné výjimky (a tím jsem zděšen) zněla odpověď: ano přece tím získávají hmyz pod kůrou stromů a v jeho dutinách.

Znát podrobný jídelníček naší zvěře je důležité z mnoha hledisek a otázka kladená v  názvu našeho příspěvku není vůbec nesmyslná ani zbytečně nadnesená. Možná je pouze neobvykle formulována. Odpověď na tuto otázku nám však umožní lépe pochopit nejen vzájemný vztah či potravní konkurenci lišky a rysa, ale i význam obou těchto šelem v naší přírodě.

Ten, kdo listuje předválečnými ročníky časopisu Stráž myslivosti a čte si jména odborných redaktorů zodpovědných za část kynologickou zjistí, že jsou to jména, s kterými se setkává i dnes a to v názvech různých memoriálů. V tiráži Stráže myslivosti byl jako redaktor uveden pan Karel Podhajský, byl tam uveden pan Richard Knoll a odborným redaktorem časopisu byla i další významná osobnost naší kynologie, pan František Houska.

V sobotu 6. septembra 2003 už po trinásty krát vítala dedina vo svätom Antone a kaštieľ, v ktorom je poľovnícke múzeum návštevníkov Dní sv. Huberta. Sám patrón poľovníkov, akoby strážil počasie počas konania tohto dvojdňového podujatia. Podujatie navštívili aj zahraniční hostia a to predstavitelia maďarského poľovníckeho zväzu a ČMMJ, medzi ktorými bola aj poslankyňa Parlamentu ČR JUDr.Zuzka Rujbrová.

V roce 1997 jsem měl opět po několika letech možnost lovit jelena v říji v honitbě Hanušovické lesní a.s. Mé prosbě o možnost pobýt pár dnů mezi říjícími jeleny v oblasti Kralického Sněžníku ochotně vyhověl kamarád Zdeněk a já se koncem září v Hanušovicích objevil.

Obliba myslivosti a rybářství stále stoupá. Jít na lov anebo posedět u řeky s prutem v ruce dávno není jen exkluzivní kratochvíle hrstky vyvolených. Připravit srnčí na smetané anebo nadívanou štiku může dnes prakticky kdokoli. A pokud nikdo z rodiny nerybaří, ani se nestal vášnivým lovcem, stačí zajít do obchodu. Lovecká kuchařka je tedy určena všem, kteří chtějí zpestřit svůj jídelníček a obohatit ho o zajímavé, chuťově výrazné - i když ryze české - speciality. Jedná se o jelena, srnce, bažanta nebo zajíce, či snad o kapra, štiku, úhoře nebo candáta, obsah publikace Lovecká kuchařka aneb Zvěřina a ryby nejen na talíři Františka Janalíka a Jiřího Marhoulda tvoří osvědčené recepty, v mnoha případech modelové, jež lze připravit výhradně ze zdrojů českému lovci, rybáři či konzumentovi dostupných.

Myslivec na posedu tiše zaklel, protože tohoto starého škůdníka měl obeznaného již od jara a jeho odstřel plánoval už před říjí, aby dlouhou špicí nenadělal škody na mladých srncích. Starý srnčí mazák však vydržel celou lásku prožít v houštině u své družky a na volné pole vyrazil poprvé za dva měsíce právě dnes. Jenže ke své smůle v okamžiku, kdy zde opět panoval ten statný šesterák – stejně jako v době říje. Zkusil ze vzteku zabojovat, ale věk se projevil. Při prvním nárazu levý, mečovitý paroh zmizel. Srnec si uvědomil, že ztratil základní zbraň a uklidil se z dohledu. Potuloval se krajem lesa, když vtom znovu zahlédl šesteráka. Vyrazil za ním snad jen jako za nostalgickou připomínkou zlatých časů, se vzpomínkou na dobu, kdy jej při souboji příroda nezradila...

Pan Josef Selement se narodil 24.9.1926 a již od útlého mládí se věnoval se svým bratrem a otcem dechové hudbě. Hudbě později zasvětil celý svůj život. Původně hrál na trumpetu v dechovce, stal se vojenským trubačem a jakmile začal prakticky vykonávat myslivost, začal troubit na borlici a postupně se stal vynikajícím trubačem lovecké hudby. Teprve od podzimu 1980 se začal učit hře na lesní roh a na lovecký roh. V tomto roce jsem se náhodně s panem Selementem potkal na Českém mysliveckém svazu a přemluvil jsem ho, aby změnil hudební nástroj a aby namísto borlice začal hrát na lovecký roh. Vzniklo tak úplně náhodně přátelství - já jsem pana Selementa učil hudbě a on mě naopak učil myslivosti. Začali jsme spolu troubit a komponovat a vzniklo krásné přátelství, které trvalo 23 roků.

Pozorní čtenáři Myslivosti si možná vzpomenou, že jsme v roce 2000 informovali o prvním setkání autorů myslivecké beletrie v oboře Klokočka nedaleko Mnichova Hradiště. O víkendu 19. – 21. září proběhlo již druhé takové setkání v Želetavě na Třebíčsku.

MS Horky vzniklo ve druhé polovině šedesátých let. Možnost vzniku sdružení byla dána pronájmem honitby o rozloze asi 1200 ha lesa od Lesního závodu Jemnice. Honitbu tvořil pás lesa na úpatí Českomoravské vrchoviny, táhnoucí se od severovýchodu k jihozápadu v nadmořské výšce do 600 m. Hranice honitby byla z 90 % pole - les. Zakládajících členů bylo osm z řad “lidových” myslivců i lesního personálu.

Když dítě chce něčeho dosáhnout, nebo řeší nějaký problém, pomůže si lží. Říkáme tomu dětská lež a není to nic vážného. Projde-li nám to však víckrát, nesou s sebou tento zvyk někteří z nás až do dospělosti. Jak jinak si máme vysvětlit stále se opakující tvrzení v médiích, jak byla práva vlastníků pozemků poškozena novým mysliveckým zákonem, který má kořeny v socializmu. Jsem dalek toho, abych vše v novém zákoně vychvaloval, ale toto tvrzení ještě nikdo nekonkretizoval. Protože stokrát opakovaná lež se stává pravdou a tlak v mediích se stupňuje, je vyhrožováno ústavním soudem a nikdo z myslivců dodnes nic nenamítal, chtěl bych alespoň v mysliveckém tisku, nahlédnutím do historie ověřit, jak to bylo a je.